sivu hulluta na Blog.cz

Hlásí se vám člověk, který má až příliš velké štěstí. Nejen že vlastní v docela nízkém věku ty nejnutnější věci pro metalisty a gotiky, jako třeba upírský kabát, martensky (no, vlastně jsou od firmy KMM), nějaký ty trička a podobně. Já osobně viděla (a nejen to) svou úplně nejvíc nejoblíbenější kapelu :). Za svaté místo budu až do konce svého života považovat Mnichovo Hradiště a přírodní amfiteátr Vostrov, neboť tam jsem poprvé (doufám že ne naposledy) spatřila koncert finské kapely Waltari.

Skupina k nám jezdí (vlastně létá- má nějaké výhody u ČSA) už řadu let a letos se u nás stavila na tři koncerty. Přijeli sem na víkend a Vostrov byl na řadě poslední. Spoustě lidem to asi udělalo potíže, protože druhý den museli do práce, můj otec to měl obráceně.

Dobře, vše je zařízeno; dovolená na neděli, rezervace penzionu až do úterka, časy autobusů, mapy... V poledne jsme vyrazili z Florence do Hradiště, kam jsme dojeli něco po jedný. Za pár minut jsme už stáli před penzionem a volali majitelce, která si zajela na oběd. Po důvěrném informování, že sem jedeme na koncert, se nám taky svěřila: hoši z Waltari tady budou spát (v tom penzionu) a taky až do úterka. Před očima mi začali zářit světélka. No, vlastně ne, to ne. Jen jsem měla ukrutnou potřebu se hodně nahlas smát nebo křičet jupíí. Nebudu se rozepisovat o prohlídce zámku ani obchůzce městečka a přejdu rovnou k věci.

Na Vostrov se šlo asi tak půl hodiny, což není tak zlé. Srdce mi skákalo od pat až do krku a neodvažovala jsem se ani představit si, jaké to bude. Musím se pochlubit: i na dost velkou dálku jsem poznala písničku Broken Bizzare, se kterou ladili nástroje (vy, co jí znáte, asi chápete, že se mě zmocnila blaženost a nová potřeba křičet a vy, co jí neznáte, ji koukejte poznat!). Na místo jsme došli se značným předstihem (asi hodina a půl), usadili jsme se na lavice, dostali razítka a čekali. Během čekání a hraní české předkapely Syndrom si z nás počasí dělalo docela pěknou legraci. Z poprchávání se na chvíli stal poměrně silný déšť, který zas po deseti minutách utichal.

Pozor, pozor! Předkapela skončila, já si skákla na malou a už jsem si stihla všimnout Kimma, čili kitaristickou náhradu za Samiho. Napětí houstne, lidi se scházejí. V tom se z reproduktorů začne ozývat bublání vody. Všichni se okamžitě nahrnuli k jevišti. Asi jich bylo hodně, ale já nevím- stála jsem ve druhé nebo třetí řadě a dozadu jsem neviděla. Na pódium se pomalu začali scházet členové kapely. Všichni už jsou na místě, jen zpěvák chybí. Hudba začala hrát- velcí fanoušci okamžitě poznali, že jde o Get Stamped. Vtom se objevil Kärtsy, se svými škleby se chopil mikrofonu a koncert začal.
Takže seznam celkem 18ti skladeb:

Get Stamped

In the Cradle

Celtic Funk

Far Away

Wolves on the Street

Atmosfear

Liisteri-mies

Nakki

Broken Bizzare

Darling Boy

Exterminator Warheads

So Fine!
Helsinki

One Day

Feel

(vyvolávačka)

Wish I Could Heal

No limit­/Your Funky Rhythm/Symphony of Destruction

(bonusová vyvolávačka)

Move

K hudbě můžu říct jen jedno: absolutně skvělá! Ozvučení taky, na kluky jsem viděla, je jsem i slyšela... a ty ksichty! Kärtsy není totiž jen úžasný zpěvák a hudebník, ale i šašek. Jeho mimické schopnosti by mu leckdo záviděl. Vše jsem chtěla mít zaznamenané, abych se po letech nad sklenkou brandy mohla podívat říct: Jo, to byly časy; a proto jsem fotila, fotila, natáčela fotila. Což o to, fotky mi vyšly i přes neustálé nálety rukou (hlavně z levé strany od jednoho mladíka) docela dobře, ale videa se moc nepovedla. Foťák prostě nebyl schopen ustát basu. Alespoň se mi na nich podařilo zachytit několik "zajímavých" grimas (co to plácám- u Waltari je to normální). A to ještě musím poznamenat, že za celé jejich vystoupení ani nekáplo! To ty výboje enegrie, co všude kolem vířily a šířili se. Musím obdivovat jejich schopnosti blbnout a ještě přitom skvěle hrát. Tentokrát teda nikdo kotrmelec nedělal, protože tam nebylo místo, ale vynahradili nám to jinak. Pozn. Kimmo si vždycky čas od času vzal na hlavu svítící rohy. No, alespoň ho bylo víc vidět.

Pro ty, co Waltari neznají: Byla to moc pěkná směsice všeho. Od finského punku (Nakki), přes hodně taneční, někdy až popové části (Feel!) a elektro (So Fine!), až po to nejtvrdší a nejšílenější (Exterminator Warheads).

Tak a přesuneme se na konec koncertu. Hrálo se něco přes hodinu a půl; kromě angličtiny a finštiny jsme párkrát slyšeli i české "děkuji". Když se nechalo posledního, marného vyvolávání, tak jsme se přešli ke stánku s "nakki" (pro neznalce, nakki-klobása, párek). Byla mi vložena důvěra a peněžní částka, kterou jsem měla zaplatit a osamotněla jsem. Najednou, co to nevidím: Sám veliký Kärtsy! (no, on není zas tak velký, ale pevně doufám, že je vyšší než já) Jen si tam něco domlouval s obsluhou, pak upíjel pivko a koukal. Tak se dodíval až ke mně a pokynul kelímkem (pro ty, co si to nedovedou představit- to je jako Na zdraví!) V takovou chvíli snad každému přijde někdo "slavný" (ať je to Madonna nebo Topolánek) jako úplně normální člověk a je za to rád. Tak jsem si na dálku poprosila o to, aby přišel blíž. Po tom, co si odskočil natočit další olut (pivo), tak vážně přišel až ke mně. Za tu chvíli jsem si stihla vyndat notýsek a okousanou tužku. Teď ale nastal problém vyhláskovat své jméno. V češtině ani angličtině mi to nedělá potíže, ale za boha jsem si nemohla vzpomenout na finské r. Jo, teď už to vím a nezapomenu, ale tam jsem se musela spokojit s angličtinou. A to je další problém: 1. neumím moc mluvit :) a 2. v anglické abecedě se r vyslovuje spíš jen jako á s něčím divným na konci. Takže než se to nějak podařilo, nahrnuly se další fanoušci. Když jsme odcházeli, bylo mi ho docela líto.

Cesta zpátky byla mnohem zábavnější, než předtím. Ve tmě je vždycky větší legrace a komu jsme si ještě zpívali. Noc byla hrozná, protože jsem (i když byli kluci docela potichu) nemohla usnout a pořád mi v hlavě lítaly útržky z koncertu.

O druhém dni stručně. Když jsme vyráželi na výlet na Kost, ve dveřích jsme potkali Jariho (kitarák). Tak jsme ho pozdravili a on nás i se svojí paní/slečnou taky. Cesta z Hradiště do Kněžmostu byla dobrá, ale se tam nám kvůli kostelíčku a o deset minut dřívějšímu vyražení autobusu naskytla jediná možnost přepravy do Kosti, a to pěšky. Cesta hrozná, na zámku jsme nestíhali prohlídky, tak jsme se jen najedli a napili a vyrazili do Podkosti, odkud nám měl jet autobus. Nejel. Jel jen z vesnice, do které jsme se stejně nedostali. Tak jsme vyrazili na zpáteční cestu zase pěšky. A jaké to překvapení- z Kněžmostu nám něco jede až za dvě hodiny (a to je asi v devět)! Rozhodli jsme se pro cestu pěškostopem. Docela se nám vyplatil, protože nás jedna paní svezla do bližší vesnice a kousek za ní zas jeden postarší pán až do Mnicháče.

Náladu mi zato zvedl večer. Počali jsme hledat nějakou restauraci na večeři. Náměstí stojí taková dost legrační budova-pizzerie. Jen pro zajímavost jsem se koukala oknem dovnitř, když co nespatřilo oko mé hnědozelené! Vidím Janneho (klávesák) a Villeho (bubeník), jak tam papinkaj. Ville znenadání vylezl (už dopapinkal), tak jsme ho pozdravili. Na naší finskou narážku nám začal (taky finsky) doporučovat tamní jídlo. No, z "Hyvä ravi" pak přešel jen do "Good food". Tak jsme mu poděkovali a šli jsme to zkusit. Kluci tam byli vlastně všichni až na Kariho, ale moc jsme si jich neužili, protože už dopapali všichni. Později jsem z okna viděla jít po náměstí ještě jednou Jariho.

Tak to vlastně končí. Další den jsme odjeli a já dostala hroznej absťák
a padla na mě ohromná skleslost. Teď už je to zas dobrý a dokážu poslouchat jinou hudbu, než Waltari. Stejně se ale nedočkavě těším na další vystoupení, i když už asi nic nebude lepší, než to poprvé. (určitou roli v tom hraje i místo; v klubech je moc málo místa a na festivalech je zase příliš moc lidí a není to tak osobní)

Moi, terve ja PERKELE!